Aneb jaké to je přímo kolem Jekatěrinburga

Když jsme se v roce 2011 stěhovali na Ural (Jekatěrinburg), mushing zde byl prakticky neznámý. Existovalo pár chovatelských stanic sibiřských husky, tedy majitelé, kteří si přivydělávali vezením turistů na po domácku vyrobených saních. Takhle to ale vypadalo naštěstí jen v Sverdlovské oblasti. V celém Rusku je zapřahání psů dost známé a má i dlouhodobou tradici u severních národů. Jen na tom našem Středním Urale jsme byli postaveni před neuvěřitelný úkol – pokud chceme mít závody a konkurenci v dosahu 500km, musíme si je „vyrobit“ sami. Je opravdu zvláštní, že s nápadem založit mushingový klub nepřišel nikdo jiný. Podnebí je zde skoro dokonalé – zima začíná už v listopadu a stává se, že končí až na konci dubna, sněhu jsou hromady, v létě bývá horko, ale počet horkých dnů se dá spočítat na prstech jedné ruky. V srpnu už je to na bundu a v září cesty ztuhnou mrazem, a to tak, že než napadne sníh, můžete trénovat na perfektních lesních cestách bez bahna a překážek v podobě houbařů. Terén je skoro všude zvlněn mírnými, občas i většími kopečky, skoro všude je les, v 50 km od města už máte dokonalý klid na tréninky, protože urbanizace je minimální a nemusíte se bát projíždějících aut, ta se tam po polňačkách prostě nedostanou. Ve městech samotných je několik perfektně připravených sportovních středisek pro běžkaře. Do těch nejlepších vás se psem nepustí. Můžete tam ale pilovat lyžařskou techniku, a to absolutně zdarma a jak dlouho chcete.

Po menší přípravě v podobě reklamy mushingových disciplín na místních „pejskařských“ fórech, jsme začali pořádat první tréninky. V té době ještě nebylo možné zakoupit postroje a další výbavu jinde, než v Moskvě nebo Petrohradě, takže naše bohatá sbírka sloužila všem.

Canicross se uchytil a na začátku zimy jsme v městském psím parku pořádali první závod – canicross na sněhu. Pro účastníky to byla velká legrace, a pro nás – pořadatele, první krok správným směrem.

Pohár Uralu

Zimní sezóna 2011-2012 nebyla tak slavná. Málokdo byl připraven na lyžování se psem. Využili jsme, od tréninků uvolněný čas, na seznamovací cesty do okolních oblastí – první zimní závod na Urale uspořádali nadšenci Permského kraje, kde v roce 2012 vznikla dokonce sportovní mushingová federace, které se dostalo statní podpory. Tento první závod, kde jsme se teprve poznávali, stál na začátku pevného přátelství a dlouhé řady skvělých akcí, ze kterých v roce 2013 vzešel společný projekt Sverdlovské, Čeljabinské a Permské oblastí – Pohár Uralu.

MUSH Klub Uralu

V Jekatěrinburgu se o mushing začal zajímat klub milovníků severských plemen psů a zanedlouho ovčácká a lovecká plemena na závodech vystřídala plemena jako husky, malamut a samojed. Klub, který jsme založili v roce 2011 pod názvem MUSH Klub Uralu vždy hlásal, že mushing je sport pro každého člověka a každého psa nehledě na plemeno nebo velikost. Snažili jsme přitáhnout víc zájemců s voříšky nebo „lovečáky“. Informace o možnosti využití psů v mushingu se však šířila v komunitě milovníků „chlupáčů“ mnohem rychleji, než v jiných společenstvích. Obecně veškerá informace ohledně mushingu je v Rusku soustředěna na webových stránkách husky.forum.ru, a už z názvu je vidět kdo takové fórum navštěvuje. Proto teď 80% účastníků na našich současných závodech jsou husky a další seveřané. Začali se nám navíc drolit disciplíny – open, nordic, první, druhá rychlostní skupina… Ještě teď zápasíme s problémem nedostatečného naplnění kategorii a jejich obrovským počtem. Sportovci se jich však nehodlají vzdát. Přes to všechno, evropské trendy za čas dorazily i k nám. Naši evropští saňoví psi nešli na závodech přehlédnout a leckdo ze sportovců se začal zamýšlet nad změnou. A tak u nás a v okolních regionech se objevili další „evropáci“, včetně štěňat z našeho prvního vrhu. Někdo vsadil na starší zkušenější psy od moskevských závodníků, další si pořídili štěně. Pár krásných evropáčků jsme přivezli pro náš tým z ČR.

V tento daný moment nám mushing na Urale šlape skvěle. Pořádáme dva velké závody ročně a několik menších. Minulé léto jsme uskutečnili první dogtriatlon, který se setkal se spoustou pozitivních ohlasů, proto jsme ho letos zopakovali a přidali i velmi dlouze diskutované dogplavání. Pro sportovce organizujeme semináře a výcvikový tábor. V oblastním hlavním městě už je 5 nezávislých týmů. Účastníme se předváděcích akcí a snažíme se propagovat náš sport v TV a na rádiu tolik, kolik to je jen možné. Náš tým byl na závodech v Petrohradě na bedně a tím jsme upozornili na to, že na Uralu už nežijí amatéři s dřevěnými sáňkami, ale konkurence schopní závodníci. A je možné, že tak trochu kvůli tomu letos sousedící Čeljabinsk hostil etapu Světového poháru IFSS! Když se podíváme zpátky, myslím, že máme za sebou kus práce.

Úkol plníme – tvoříme si konkurenci sami a jsme pyšní, že o některých vynikajících závodnících Uralu můžeme říct, že jsme je „vychovali“. A to je velmi příjemný pocit.

Manželé Jakub Jurčaga a Olga Vorontsova
 

Krátký rozhovor s autory článku:

1) Rádi bychom znali nějaká jména nebo informaci o tom, kdo je v Rusku hodně dobrý v těchto disciplínách?

Náš největší objev v uralském mushingu je zřejmě asi Olga Pticyna. Možná není úplně nejlepší sportovkyně, ale neskutečný dříč a snaživec. Poprvé se objevila na našem zimním závodu na dětských plastových lyžích s německým ovčákem, teď po třech letech je majitelka třech „evropaků“ (Drive – Robova louka/Pospíšilovi, Lavi – Inglyau/Panyukhiny, Tuk-Tuk – Windy West/Jurčaga). Je to obávaná soupeřka v BKj a SC, stabilní vítězka Poháru Uralu a jednou i jeho absolutní vítězka.

Hvězda permského týmu je bezesporu Elena Abasheva, která se před 5ti lety se začala věnovat mushingu se svým sibiřským huskym. Od bikejoringu se dostala k SC2 a déčkovému spřežení „haskounů“. Zúčastnila se Světového šampionátu v Itálii 2013, získala 2. místo v SC2 na etapě Poháru Baltiky 2015 v Petrohradě v konkurenci 36 účastníků. Elena má v plánu se účastnit evropských závodů, a proto si už vychovává malého „evropáčka“).

A i manžel Jakub Jurčaga, tedy váš člen, na místních závodech pořad něco vyhrává. Jednou byl v Petrohradu v CCM a SC1 a byl tam třetí a druhý s našimi holkami Jehlou/Urbančík a Lilou/Springer.

2) Jak těžké je v Rusku zakládat klub či svaz? Spolupracují kluby mezi sebou, jaká je tam atmosféra?

Založit se dá cokoliv, stačí přečíst zákon a vyřídit papíry, horší je to s účastníky, mushing vyžaduje sportovní kondici nejen u psa, ale i u člověka, proto většina se spíše věnuje výstavám psů. Atmosféra je jako mezi jakýmikoliv majiteli psů - chvíli se máme rádi, chvíli se zas hádáme J V poslední době je tu velká snaha o získání statní podpory pro mushing a s tím jsou spojené bitky, kdo tu podporu získá. My máme moc dobré vztahy s kluby, které hledí stejným směrem co my, pořádáme společné projekty a podporujeme se navzájem.

3) Jsou v něčem tyto disciplíny v Rusku napřed oproti Evropě či naopak pozadu?

Nechtěla bych se někoho dotknout, ale všeobecně úroveň je pořad dost nízká. Kolem Moskvy a Petrohradu jsou lepší závodníci, kteří by se na evropských závodech neztratili, ale zbytek je samý amatér a začátečník bez větších ambicí.

4) A náhodou neplánujete někdo dorazit do ČR na ME ECF, které tu náš (tedy i Jakubův) klub dělá?

Plánujeme, kolik ale nás bude, to nevíme.