František Burda - průkopník canicrossu

Ahoj Franto, jsi skutečně velkou osobností české canicrossové scény a to je jednoznačný důvod položit ti pár otázek. V současné době narůstá počet canicrossařů a většina z nich určitě neví o historii tohoto sportu zhola nic. Někteří možná ani nevědí kdo je Franta Burda. A z těch co se dnes objevují na závodech, jen hrstka stála po tvém boku na startovní čáře. Ano, to je hlavní důvod připomenout si canicross v jeho začátcích a porovnat s dnešní progresivní dobou. Začal jsem tvou osobu registrovat někdy ve svých deseti letech. Kudrnatý atlet s černým „čechohorákem“. Kdy sis pořídil svého prvního psa a které plemeno to bylo?

Ahoj Michale,

asi nejen tebe překvapí, že já si v životě pořídil jenom jednoho psa. V roce 1992 to byl právě ten český horský pes jménem Bering. Majitelkou všech čechohoraček, se kterými jsem kromě Beringa závodil, byla a je Jarka Slavatová. Tou první z nich byla Baara (Beringova matka), která se narodila před šestadvaceti lety.

Canicross jsi do ČR přinesl vlastně ty. Vím, že jsi jednou začal se psem běhat, zatím co ostatní jezdili na kole. Jaké byly začátky této kategorie?

Jak už to bývá zvykem, všechno dobré se nakonec domluví v nějaké té nálevně. To jsme seděli u piva s Vítkem Procházkou (… a jeho neodmyslitelnou dýmkou) na zimních závodech na Komáří Vížce a řešili vše možné i nemožné. Řeč přišla i na triatlon se psem. V té době jsem se triatlonu stále ještě trochu věnoval a líbila se mi myšlenka vyzkoušet si tento sport v netradičním pojetí. Ale to by ho musel nejdřív někdo uspořádat... Světe div se, Víťa nakonec přislíbil, že triatlon se psem v létě uspořádá u nich v Sadské, kde tenkrát starostoval. A to byl už jen krůček k tomu, aby se koncem léta a na podzim roku 1993 konal v Praze a Sadské seriál závodů, do něhož kromě zmiňovaného triatlonu se psem byly zařazeny i dva duatlony se psem, závod typu „cyklista a pes“ a taky závod s označením „běžec a pes“.

Ovšem začátky běhání se psem v rámci závodů psích spřežení u nás se datují podstatně dříve. Například ve Vysokém nad Jizerou v lednu devadesátého roku probíhaly závody pro nedostatek sněhu na suchu, tj. třída Skj jako „kros“ a třídy B a C na kárách. Že se disciplína „běžec a pes“ bude nakonec nazývat canicross, to v té době u nás nikdo neměl ani tušení. Až Radko Loučka (tehdejší předseda Klubu Českého horského psa) se v roce 1994 nechal inspirovat nějakým textem převzatým z Francie a na základě něho napsal pro časopis „Pes přítel člověka“ článek „Canicross aneb běh se psem“.

To bylo v době, kdy podzimní sezona byla přípravou na hlavní zimní sezonu. Tedy canicross na skijöring?

Ano. Až do poloviny devadesátých let byla podzimní závodní sezóna hlavně přípravou na zimní závody a pro běžce a cyklisty se psy především na závody ve skijöringu a pulce. Ale podzimních závodů nebylo mnoho a proto přípravu doplňovaly tzv. organizované přejezdy a podzimní ježdění.

Účastnil ses i prvního ME a MČR. Bylo to vše v začátcích, jaké bylo srovnání s Evropou?

V programu závodů se začal canicross pravidelně objevovat od roku 1995. O rok později byl vyhlášen první ročník českého poháru v canicrossu a 9. - 10. 11. 1996 se konalo i první mistrovství republiky v Hradci Králové.

První mistrovství Evropy se konalo o dva roky později v Belgii. Neznali jsme kvalitu soupeřů, jejich jména nám nic neříkala. Pro nás sezóna teprve začínala, pro Francouze či Belgičany naopak končila. Byli vyzávodění, řada z nich se aktivně věnovala atletice. Jak se ukázalo v závodech, mezi naše výhody patřilo to, že naši psi dokázali celý závod táhnout a v členitém terénu výborně reagovat na povely. Projev některých našich soupeřů naopak připomínal jenom běhání se psem.

Jaké průměrné rychlosti se v začátcích běhali? Dnes ti nejlepší borci jsou schopni na sprintové trati atakovat průměrku 25km/h.

Tak rychlí jsme tenkrát nebyli. A taky jsme neměli žádné plácačky, ale české horské psy. Mám teď na mysli Kelta Jirky Suchého a Beringa. Na premiérovém mistrovství republiky v roce 96 na Biřičce na trati dlouhé 6 700 m vyhrál Kelt průměrem 19,3 km/h a druhý Bering běžel průměrnou rychlostí 18,9 km/h.

Na závodech v českobudějovické Stromovce dělilo Kelta a Beringa jenom pár vteřin. Na trati dlouhé přes 3 km, vedené po asfaltu, zaběhli každý kilometr průměrem něco málo nad 2:50 min., což je průměrka okolo 21 km/h. A my jsme je přitom s Jirkou zdržovali.

Á propos, není jedním z těch nejlepších dnešních borců právě taky Jirka?

Byl jsi u začátku běhání canicrossu na midové trati (střední trať 15-30km). Pamatuji si, že na této startovní čáře jsem stál také, ale úplně se to neujalo. Tušíš proč? Loni se po mnoha letech tato kategorie opět otevřela.

Jo, pamatuji se, že jsem tě na startovní čáře zahlédl…

Ani už nevím, jestli to byla aktivita má nebo spíš nápad Romana Čermáka. Ale několik podobných závodů na Točníku a v Novém Dvoře u Rakovníka proběhlo v rámci podzimních závodů. Ono běhat takovou štreku, nechat se přitom vláčet psem, navíc v blátě a zimě a ještě k tomu dvakrát po sobě (v sobotu a neděli), to asi moc zájemců nepřiláká.

Podobné závody pořádá na Beskydsku Roman Baláž jako závody v dogrunningu.

Co říkáš na rozvoj všelijakých canicrossových vychytávek? Speciální šňůry, sedáky atd. Pokud si dobře vzpomínám, ty jsi běhal s koženým opaskem přes zadek.

A jak mi to slušelo. Byla jiná doba, nebylo moc z čeho vybírat. Co mi neušili Honza Chlum nebo Renča Horáková (myslím tím postroje pro psy) nebo co jsem si sám nevyrobil, to jsem neměl. Až když už všichni sedáky měli a já pořád běhal v ošoupaném opasku, tak to tvůj táta (Pavel Ženíšek) nevydržel a sedák mi ušil. A později pak ještě jeden pěkně vychytanej. Díky za ně.

Pro canicross je nejdůležitější obutí (tj. obuv běžce a na extrémním podkladě botičky pro psa) a postroj psa. A já nedal dopustit na cyklistické rukavice (bez prstů).

To ostatní si může každý začátečník vyrobit sám. Stačí vyhrabat někde v kůlně starý opasek, kus gumicuku, nějakou šňůru a karabiny. Zvládne to každý.

Před loňským Hill's cupem se uzavřela sázka, že se na startovní čáře nesejde více jak 60 startujících, to se podařilo. Ale téměř nikdo z těchto lidí nepřijel po Hill's cupu na závody v canicrossu, nevíš, čím to může být?

To je spíš otázka pro ty Hill´s cupové závodníky. Dění kolem canicrossu sleduji už jen zpovzdálí a okrajově a do těch vnitřních záležitostí moc nevidím.

Já si vždy přál, abych mohl závodit se psem celoročně. Ale závody na jaře a v létě se tenkrát konaly jen výjimečně. Dnes je každý měsíc možno vybírat z několika závodů. Přibývají nové disciplíny, vznikají nové sporty. Je toho hodně, čemu se může dnešní sportuchtivý člověk věnovat. A canicross není všechno.

Již pár let nejsi vidět na závodech, ale tento sport jsi neopustil. Schováváš se za skvělé a informacemi našlapané stránky bering.estranky.cz. Co tě přimělo k tomu vytvořit tento web?

Pracovní nezaneprázdnění. V zaměstnání jsem vysedával u počítače a než bych se ve volných chvílích věnoval profesnímu sebevzdělávání, tak jsem si raději tvořil své stránky.

Ale nikomu to neříkej.

Tvoje informace jsou vždy aktuální a zdrojem je snad celý internet. Kde na tuto práci bereš energii a motivaci?

Mě vždycky bavilo tvořit různé kroniky, ročenky či statistické podklady. Když už jsem ty stránky vytvořil, tak se je snažím stále doplňovat, aktualizovat a vylepšovat. Pokud by se mi nelíbily, tak je raději dělat nebudu. Snažím se o komplexnost (alespoň v některých rubrikách), abychom já i jejich návštěvníci měli pocit, že v nich najdeme informace (nebo alespoň odkazy na ně), které bychom jinak museli zdlouhavě hledat napříč celým internetem.

Na mých stránkách je pouze zlomek toho, co by na nich mělo nebo mohlo být.