Jak se začíná se Skijoringem

O druhém adventním víkendu zorganizoval klub TJ Sokol Maxičky zimní workshop v německém Tellerhäuseru. Akce byla zaměřená na zdokonalení jízdy na běžkách, a to hlavně zdokonalení techniky volného způsobu běhu (bruslení).

Moc jsem se na workshop těšila, obzvlášť když tento víkend zrovna napadlo opravdu hodně sněhu a můj maďarský ohař Bajkal sníh miluje.

Už samotná cesta na workshop byla hodně zajímavá, protože jsem dostala velmi důležitý úkol - dovést na workshop Soňu Klikarovou, jednu z nejlepších českých závodnic ve skijöringu a cannicrossu. I přes „děsivé“ počasí ovlivněné orkánem Xaver panovala v autě úžasná atmosféra a pohoda. O to víc jsem se na workshop začala těšit.

Po úžasné večeři, která nás čekala díky Jiřímu Strnadovi a Michalu Šefrnovi, začal s vyprávěním o své cestě na kajaku Petr Major (Mejdží). Petr se s kajakem dostal až na nejsevernější část Evropy Nordcapp. Panovala naprostá pohoda a byl to perfektní večer. Krásné fotografie, zajímavé zážitky, výborné pivo a k tomu krb a příjemná atmosféra horského penzionku, který má jedinečné kouzlo díky sourozencům Chladovým a jejich drahých poloviček. Opravdu jsem neudělala chybu, že jsem jela.

Druhý den ráno vyrazila parta 12 běžkařů na trénink. Sněhové podmínky ideální. Když jsem ráno viděla, jak každý z „profíků“ začal připravovat své běžky a ve sklepě penzionu probíhalo velké mazání, tak jsem si uvědomila, že jsem tu vlastně strašlivě velký začátečník. Moje oblíbené běžky na klasiku, a i takto namazané, mě začaly „mírně“ znervózňovat. Nálada mi klesala pod bod mrazu a začala jsem se obávat, zda vůbec při tréninku budu stačit. Přidala jsem se k ostatním a chtěla okoukat, jak se běžky připravují – no, pamatuji si z toho pojmy jako parafíny, žehlička, vosky LF6, 8 a kupu dalších čísel nebo kartáč. První ponaučení – zaměřit se na metodu mazání běžek.

Na tréninku se nás ujala sympatická reprezentantka Eva. Ihned jsem hlásila, že se považuji za velkého začátečníka. Možná mi to ze začátku, do prvního rozjetí, nevěřila. Začal asi 2hodinový trénink zaměřený na pilování techniky – úkol zněl jasně: nalézt těžiště, rytmus, bruslit bez hůlek, s jednou hůlkou a neustále kroužit a vyjíždět kopce. Měla jsem fakt dost. Byla jsem neustále poslední a pekelně se soustředila na všechny rady, které mi Eva dávala. Musím s potěšením říct, že trenérka se věnovala i mě a veškeré její rady byly perfektní. Opravdu mi to hodně dalo.

Pak rychle na vynikající oběd, poslechnout přednášku o mazání a rychle zase na běžky. Opět se tvrdě trénovalo a pilovalo. Trenérský tým byl posílen o dalšího reprezentanta. Ve večerních hodinách si trenérka všimla, že mám běžky na klasiku a dostalo se mi „velkého“ uznání, že jsem celý den dřela na těchto běžkách. Když viděla moji určitou sklíčenost, tedy že jsem si kvůli workshopu nemohla pořídit nové vybavení, dostala jsem další uznání týkající se toho, že jsem byla jediná, která si její rady brala opravdu k srdci a to co mi radila, jsem poslušně prováděla. Druhé ponaučení – pokud chce člověk opravdu bruslit, nestačí k tomu běžky na klasiku.

Ve večerních hodinách probíhala třetí fáze tréninku a to trénink s pejsky. Na to jsem se těšila moc. Bajkal také. Vystartovali jsme v hromadném startu, kde převážně všichni zapřáhli dva psi. Byla to krásná jízda, krásný trénink, ale dospěla jsem k třetímu ponaučení – vždy mít sebou brýle!! Vzhledem k větru, sněžení a rychlosti, kterou jsme s Bajkalem uháněli první 4 km z kopce, jsem absolutně nic neviděla a čelovkou to nebylo.

Kolem 20:00 hodiny skončilo veškeré trénování a čekal nás večer plný dokonalého jídla a přednášky od Soni Klikarové. Velmi hezký večer, do té doby, než jsem únavou usnula na stole. A to jsem fakt stihla jenom 2 piva.

Druhý den jsem namožené tělo nasoukala do auta a po snídani jela zpět domů, neboť nás čekala se Soňou opět dlouhá cesta až do Harrachova. Ostatní šli opět trénovat.

Ano, je pravda, že jsem si se svými běžkami na klasiku a k tomu blbě namazanými (vosky, které jsem měla v kapse – modrý nebo červený) připadala ze začátku fakt hloupě. Jenže všichni okolo byli strašně fajn a nakonec to byla sranda. Hloupý pocit, který jsem měla dopoledne, se ztratil díky ostatním, kteří se semnou podělili o své zkušenosti, rady a já jsem všem strašně moc vděčná.  Takže poslední ponaučení – každý jednou začíná a pokud ho to baví a má kolem sebe prima lidi, není se čeho bát!

Víkend byl naprosto úžasný a opravdu doporučuji všem, aby ztratili určitý ostych a příště se na akci vydali. Běhat se psem má své ohromné kouzlo, ale jezdit se psem i v zimě krásnou krajinou na běžkách má kouzlo snad ještě větší. Jen to není tak lehké jako běh