Co to je vlastně za závod?

Trophée des Montagnes je mezi canicrossaři z celé Evropy pojem. Jednoznačně nejtěžší canicrossový závod v Evropě a možná na celé planetě. Nejen že se odehrává v kopcovitém terénu Oisanských a Savojských Alp, ale hlavně trvá devět dní. Jedná se většinou o 10 až 12 etap. Běhá, chodí a leze se zde po čtyřech do kopce, z kopce nebo po vrstevnici. V dešti, bouřce, v 30st celsia i v noci. Pořadatelé se se závodníky moc nemažou. Tratě jsou značeny docela střídmě a je nutné pozorně sledovat, kam trať vede. Další etapy závodníky čekají za volanty jejich aut. Nekonečné serpentýny, úzké horské silničky a mnohakilometrové přejezdy mezi středisky. Tohle všechno dělá z TDM ten nejlepší závod sezóny!

Co od samotného závodu očekávat?

Již jsem absolvoval TDM 8x. Když jsem vyrážel na tento závod poprvé, měl jsem nějaké informace od účastníků minulých ročníků. Než si dal závod na několik let pauzu. Jenže závod za tu pauzu změnil pořadatele a hlavně místo. Setkání s realitou po dojezdu na první etapu naprosto předčilo mé očekávání. Kopce byly krásné, ale to jsem nevěděl, že na ně „poběžíme“ a pak následně je budeme i sbíhat. A tu samou trasu „pojede“ bikejöring. Pamatuji si jako dnes, jak jsme po obhlídce trati chtěli okamžitě odjet a závod vzdát. Alex byl opravdu drsňák! Nebudu vás strašit, dnes má TDM v rukou jiný pořadatel, je starší, rozumnější a tratě připravuje takové, aby je jeho „kumpáni“ stejné věkové kategorie byli schopni obejít a označit. Ale i tak dost často překvapí s tím, co vymyslí. Závodník zde musí počítat s malým prostorem na parkování, dost často pouze na asfaltu a to ve svahu horského střediska. Sprcha bývá většinou pro všechny závodníky jedna anebo žádná. Výsledky jsou často pozdě, nebo vůbec. Organizátoři, kromě veterináře nemluví jinak než francouzsky. Možná to zní hrozně, ale když se člověk smíří s francouzskou organizací, bude nadále pouze nadšen. Všude kolem špičaté kopce a sjezdovky, na které se běhá. Pod vámi hluboká údolí a když přeje štěstí tak i krásné slunečné počasí. A k tomu dalších 150 nadšenců jako jste vy, se svými obytňáky, stany a psími kamarády připraveni jen vyběhnout.

Příprava v ČR

Jak jsem již zmiňoval, účastnil jsem se doposud 8x. Z toho jsem první 3 ročníky nedoběhl kvůli zranění. Výron, zánět okostice a natržená achilovka. Takové věci vás zastaví. V dalších letech jsem byl v celkovém pořadí několikrát třetí a druhý a loni se mi poprvé podařilo vyhrát. Na mysli mám v celkovém pořadí, ne ve věkových kategoriích.

Za těch 8 let se příprava měnila a vyvíjela. V posledních letech jsem intenzivně na tréninku spolupracoval s Dušanem Erbsem, který mi radil s tréninkem, a vše jsme spolu konzultovali. Vždy jsem po zimní sezóně začal nabíhat objem. Takže březen a duben delší klusy, fartleky okolo 1hod – 1,5hod. K tomu nějaké intervalové tréninky aby se člověk připravil na rychlé tempo canicrossu. Od května jsem začínal s canicrossem. Nejprve si zapřahám nejslabšího psa, kterého mám doma. Je to praktické, člověk není po prvním tréninku tak zničený. Canicross ze začátku trénuji na 4-5km trati cca 2x týdně. Dalšími tréninky jsou úseky do kopce a k tomu nějaké rovinky a výklusy. V červnu zvyšuji na 3 tréninky canicrossu týdně. Úseky do kopce se prodlužují. Loni jsem se zaměřil na svou největší slabinu a to jsou seběhy. Každou TDM jsem v seběhu trpěl a ztrácel. V loňské přípravě jsem zařadil trénink na „stráni“ cca 250-300m, kterou jsem běhal na plno nahoru a dolů. Terén byl sice nepříjemný, ale o to to byl lepší trénink. Z počátku jsem běhal úseky 5x 3min, následně 5x 4min. A toto jsem doplňoval canicrossem, který měl již okolo 6km. Červenec je většinou ladící. V tomto období se snažím zvyknout na více canicrossových tréninků po sobě. Přidávám i delší canicrossy okolo 10km. Už v Čechách je dobrý vědět jak člověk bude vypadat po dvou, třech dnech běhu. Bohužel v alpském terénu je to pokaždé něco nového. V loňské přípravě jsem toho paradoxně odtrénoval za poslední roky nejméně. Ale z nedostatku času bylo nejvíce tréninků cancirossového modelu 2km rozklus, 4-8km canicross  a 2km výklus. Zkoušel jsem to i v 5 hod ráno před prací, ale tato tréninková jednotka neměla absolutně žádnou váhu. Nakonec jsem raději běhal méně, ale kvalitněji.

To jsem nakousl přípravu canicrossaře, ale co pes. Mě osobně se osvědčilo běžet TDM na jednoho psa. Když jsem si chtěl vzít z důvodu odpočinku psa druhého, kterého můžete mít napsaného na startovce, vždy jsem si pohoršil. Jeden pes tento závod v pohodě zvládne a to dokonce i v jednom roce svého věku. Psa trénuji při canicrossu a nebo na koloběžce. Snažím se trénink dávkovat tak, aby bylo více tréninkových jednotek za sebou. Čím blíže závodu, tím více jednotek za sebou. Takže před závodem klidně i 6tréninků po sobě. Poslední trénink většinou dávám ve středu před odjezdem. Kilometrově se tréninky na koloběžce pohybují okolo 5km. S pravidelným máčením v řece. Chlazení věnuji extra pozornost a v tomto letním období je to opravdu důležitá složka tréninku.

Být připraven znamená nebýt zaskočen

Tratě závodu jsou většinou po kamenitých cestách nebo po pastvinách. Kopce jsou prudké a seběhy snad ještě prudší. Nejčastější zraněním je zde vyvrknutý kotník a rozsáhlé puchýře. Doporučuji tomu předcházet tejpingem, mě to funguje. Vzít si sebou bohatou lékárničku se opravdu vyplatí. Na místě závodu je masér a dost často spíše „chirurg“ Erick. Bohužel od brzkého rána do tmy je obklopen fanoušky, kteří mají nejrůznější přání, aby mohli nastoupit do další krkolomné etapy. Spousta zákroků se dá udělat u auta svépomocí. Občas se hodí dovézt do Francie i francouzské hole, možná byste řekli tahání dříví do lesa. Ale skákat o jedné noze 500m po parkovišti na záchod s výronem a nutkáním na konání potřeby je opravdu nepříjemné! Solární sprcha vyřeší také nekonečné čekání na často studenou sprchu zajištěnou pořadatelem. Největší vychytávka je doprovod, který se o vás bude starat, když se z cíle dobelháte k autu. Uvaří, obstará psy, podá chlazenou dvanáctku atd. Taková osoba je k nedocenění. Dost často zde psi chytnou nějakou virózu. Připravte se na průjem atd. Takže lékárničku i pro psy. Veterinární péči jsem zde využil jen jedenkrát, když mi veterinář Michael po roce vrátil ztracenou bundu z loňského ročníku. Jinak je veterinář moc fajn sympatický týpek :-)

Samotný závod, taktika a týden nekonečných kopců

Taktika zde hraje jistě svou velkou roli. Je nutné si po příjezdu a shlédnutí startovky a těch obrovských kopců, co jsou všude kolem vás, stanovit reálné cíle. Já k tomu vždy přistupoval s heslem „bedna nebo smrt“, i podle toho to 3x dopadlo. Bohužel pokud se chcete držet v čele závodu, jiná možnost není. Konkurence je čím dál vyrovnanější a tak sebemenší zaváhání jsou vteřiny navíc. Jistá rozvaha a taktika se ale na týdenním závodě vyplatí. Je nutné kromě vysněného umístění vzít v potaz i svoje silné a slabé stránky. Mě nikdy nešly seběhy a proto jsem se snažil s náskokem být na kopci první. Rozhodně jsem ale nikdy nevynechal jedinou možnost namočení psa. Dlouhé vyhřáté stráně, po kterých se klikatou pěšinkou štracháte na vrchol, jsou zrádné pro přehřátí psa. Co je nutné také zvážit před startem, jestli je pro mě v seběhu lepší mít psa u nohy, případně na povel za sebou, nebo se nechat vláčet i z kopce. Já volil vždy variantu u nohy nebo za mnou. Při závodě je nutné věnovat pozornost značení. Bývá dost skromné a každý rok se bloudí. Jedenkrát jsem zabloudil s hlavními favority již v první etapě a zřejmě se tak připravil i o vysněné vítězství. Od té doby neběhám jen slepě v davu, ale předem si nastuduji mapku a profil trati.

Montána je hlavně dovolená

Celý tento týdenní cirkus je hlavně super výlet po horských střediscích. Když vám vyjde počasí, perfektně se opálíte, naběháte mnoho výškových kilometrů a hlavně zde budete trávit čas s lidmi, které baví to samé co vás a je jedno jaké jsou národnosti. Já vždy na tuto akci odjížděl hlavně za zážitky a ty se vždy dostavily ve velkých dávkách. Tak si to užijte ve zdraví a pořádně reprezentujte český canicross.